Kolik lidí je zodpovědných za znásilnění jedné dívky?

Podle mých propočtů to začíná na šesti lidech. Samotná znásilněná, tzv. násilník, rodiče znásilněné a rodiče tzv. násilníka. Proč píšu takzvaný násilník?! Z pohledu naší kultury je znásilněná/ý oběť a násilník někdo, kdo za to vše může. Je to někdo s agresivním chováním, které páchá/vybíjí si na jiné osobě. Na oběť hledíme jako na někoho, komu bylo ublíženo. Jako někoho, kdo si zaslouží politování, zatímco násilník si zaslouží odsouzení!

Sama jsem znásilnění zažila a s předchozími větami nesouhlasím. Nejprve jsem převzala celou zodpovědnost za své znásilnění na sebe (možná protože obecně společnost svaluje vinu na ženy, možná ještě z jiného důvodu). Až po čase jsem pochopila, že ani toto není správný přístup. Pochopila jsem, že pravda je uprostřed. Že z 50% jsem zodpovědná já, a z 50% můj bývalý přítel. Nebylo to znásilnění v parku, někde za diskotékou nebo cestou od vlaku domů pozdě v noci. Neproběhlo to ani za křiku, volání o pomoc a fyzického boje. Bylo to v posteli u přítele doma a já křičela jen svým vnitřním hlasem. Bylo to hnusné, nepříjemné a myslela jsem jen na to, kdy to skončí. Přála jsem si, aby přestal. Vnitřně jsem ho prosila. Prosila jsem všechny svaté o pomoc, ale nic nefungovalo. Bála jsem se promluvit. Bála jsem se projevit. Bála jsem se, že když řeknu, jak je to odporné, ublížím mu. Přišlo mi, že je snažší nechat sobě ublížit fyzicky, než abych já byla tak ošklivá a ublížila mu tím, že řeknu, jak je to, co dělá, hnusné. A že to vůbec nechci. Cítila jsem vinu za to, že nejsem připravena naplnit jeho přání mít se mnou dítě a že se s ním chci rozejít. Stalo se to v den, kdy jsem se rozhodla odejít. Podruhé. Nedlouho předtím jsem se s ním už jednou rozešla. Ale dali jsme se opět dohromady. Já v něm cítila oporu, on ve mně novou vlnu energie, novou naději po nedávném rozvodu s jeho ženou. Kdy ona opustila jeho. Byl zklamaný, bolavý a do toho jsem přišla já. Byl o devatenáct let starší. Zralý na dítě. Já ne. Já chtěla oporu, kterou mi nedal otec. On chtěl dítě a vztah se vším všudy. Já cítila, že to nedám. Ani druhý pokus se nepovedl a já odcházela. Cítila jsem vinu. Vinu, že mu přidávám na bolesti. Že jsem další ženou, která přidala ránu do jeho srdce. Tenkrát jsem nevěděla, neuměla jsem s tím pracovat, jak mu dát najevo svoje pocity, neublížit mu a přitom stát při sobě. A tak když se ke mně v posteli přitáhl se svým zlomeným srdcem a nenechal se odbýt, tzv. jsem mu podržela. Nikdo neslyšel moje hlasité volání o pomoc. Hledala jsem nejrychlejší cestu z toho ven. Hlavně ať už to skončí. Začala jsem rychle přirážet, aby se brzy „udělal“. Hádejte, co se stalo?! Chytil mě za boky a řekl: „Kam tak spěcháš?“ Na podvědomé úrovni to vše cítil. A jeho ego si mě vychutnávalo. Dalo mi co proto za bolest mnou i všemi ostatními ženami (počínaje jeho matkou) způsobenou. Když vše skončilo, cítila jsem se jako prázdná nádoba. Nevybavuji si přesně detaily, co se pak dělo. Vím, že jsem mlčela a stočila se pod peřinou. Můj (ne)přítel se také necítil dobře. Věděl nebo spíš cítil, že to nebylo dobré. Sám mi řekl, že to neměl dělat.

A kde že je ta zodpovědnost šesti lidí na celé této situaci? 🙂

Víte, jedna moje přítelkyně také zažila znásilnění. V trochu jiném kontextu, ale podstata je stejná. Hodně jsme se o tomto tématu bavily a hledaly příčinu všeho. Obecně společnost valí vinu na „útočníka“. Obecně oběti berou celou vinu na sebe. Že byly zlé, špatné, že si to prostě zasloužily. Pravda je uprostřed. Došla jsem k tomu, že není oběti bez násilníka a násilníka bez oběti. Já sama jsem agresivně odmítala samu sebe. Neměla jsem se ráda. Vadilo mi mnoho věcí na mém těle, já sama jako celek jsem se vinila, že jsem nedokonalá. Že jsem špatná dcera, studentka, partnerka. Tedy nepřijímala jsem se taková, jaká jsem opravdu byla. Nepřijímala jsem ani svoji matku. Ona sama nepřijímala mě. (Již jí to nemám za zlé, ani její matka ji nepřijala… začarovaný kruh.) Nuže máme tady dívku – mě, která samu sebe nemá ráda jako ženu.

Pak tu máme muže, (ne)přítele, který byl zraněn mnou, svojí bývalou ženou, možná i jinými ženami před ní a především jeho matkou. Ta je v této řadě nejpodstatnější! I tato matka se negativně podepsala na svém synovi. A on si v sobě nese bolest a agresi vůči ženám. Samozřejmě záleží na něm samotném, jak se popasuje se všemi svými bolestmi a není mým cílem svalovat vše na matku. Jen vím, že obzvlášť muži to mají s prožíváním a čištěním svých bolestí složitější než my, ženy. Kdy my k tomu máme od přírody blíž.

Vraťme se k celému procesu. Nyní se nám tu sešli dva lidé, kteří oba mají agresi vůči ženám. Logicky, co se může v takový moment stát. Když se sejdou dva skinheadi a potkají róma? A tak se i naše energie spojily a vybily. Pravděpodobně je to jeden z důvodů proč jsem neřekla NE! Proč jsem tiše mlčela. Protože můj vnitřní soudce souhlasil, že jsem se provinila. Že jsem ženou a ta je to zlo!

Ještě nám zbývají otcové! Ano, i oni nesou svoji zodpovědnost. Kdyby bývali byli oni nás v dětství víc podpořili, dali nám lásku, a také lépe pěčovali o své ženy, pak by vše mohlo být úplně jinak. Nuže nebylo. Je to, jak je a já jsem kupodivu dnes za vše vděčná. Díky této zkušenosti rozumím zážitkům mnoha žen, které stále mlčí. A já cítím svoji vášeň, otevřít tato tichá ústa a nechat je promluvit. Aby bolest v našich srdcích mohla být vyléčena. A my jsme našly cestu odvahy a pochopení, že žena není zlo! Že žena je dobro. A je na nás to dobro v sobě objevit a žít ho. Tím nejvíc pomůžeme dcerám i synům, kamarádkám a kamarádům. Vlastním příkladem. Vlastním zahojeným a otevřeným srdcem. Vlastním radostným životem.