LETNÍ POBYT PRO DÍVKY ANEB TRANSFORMACE NÁS VŠECH

Na konci pobytu jsme si s holkami vzájemně psaly psaníčka. V poledne odjely poslední a já si teď otevřela ty vzkazy. Až mi vyhrkly slzy dojetím. Ty malý velký holky ve věku od 9 do 14 let napsaly tak moudrá slova, že mi to vzalo dech.

Každý den jsme společně tahaly mandalky, na jejichž druhé straně je vždy jedno slovo. Např. pokora, transformace, partnerství atd. Následně jsme malovaly obrázky. Dnes jsme jich měly 7. Fascinuje mě vývoj těch obrázků. Vývoj holek i mě samotné.

Začalo to už během koňoklubíku. Původně jsem měla velkou inspiraci a energii pro koňoklubík i tyhle pobyty v sobě s tím, že chci dětem pomoci. Že jim chci dát to, co já sama jsem neměla. A nemělo to mnoho dalších lidí. Jenže postupně mi došlo, že je to špatná motivace. Že je tam z části energie zachraňování. A já už nechci nikoho zachraňovat, protože nikdo není oběť. Dívala jsem se na to z pohledu nedostatku. Tak přišel pocit, že buď s těmito aktivitami přestanu nebo přehodnotím svoji motivaci a změním přístup.

Nerozhodla jsem se pro jedno nebo druhé. Nechala jsem to otevřené. A děti mi s tím pomohly. Když jsem se na koňoklubíku ptala dětí ve věku 6-9 let, jestli se jim tu líbí a chtějí chodit i po prázdninách, všechny do jednoho řekly ANO. A dostalo se mi dokonce takovéto pocty: „Budu chodit až do důchodu,“ vyjádřil se jeden z kluků. 🙂 I přesto jsem v sobě měla boj. Potřebovala jsem v sobě objevit, jak to dělat dál, aby mně v tom bylo dobře. V sobotu před týdnem přijely holky na týdenní pobyt a ve mně se to stále mlelo. V neděli v deset ráno se jedna z dívek zeptala, jestli může odjet domů?! Nepřijela jí kamarádka, kterou tu očekávala a tak ji to tu nebavilo. Moje odpověď zněla: „Ano!“ Zavolaly jsme mamince. Holčina tvrdila, že je to, protože sestra má odjet do zahraničí a že ona s ní chce být než odjede. Všechny jsme věděly, že je to výmluva. I tak maminka řekla, že přijede druhý den po práci. Mezi tím se holčina uvolnila, sžila se s holkami a byla veselá. I přesto v pondělí večer trvala na odjezdu. Přijela maminka a zeptala se mě: „Co mi radíš? Co mám dělat ve vztahu s mojí dcerou?“ Bavily jsme se a bavily. Došlo na to, že není třeba dělat něco s dcerou. Je třeba dělat se sebou. Ptala jsem se: „Kde ve svém životě se chováš jako tvá dcera? Kdy se tváříš jako drsňák i když si citlivá? Kdy se stavíš do role chlapa a proč? A když něco cítíš a tvé pocity se změní, ale měla jsi původně plán, změníš ho? Nebo jsi rozhodnutá dodržet plán?“ „Ona jenom kopíruje tebe. Ano, už je dost velká, takže část jejího chování je jen její, ale část je stále odraz tebe. Když ty se změníš, tak nejvíce pomůžeš i jí, aby se změnila. A pokud ona se nezmění, pak už je to jen na ní a jejím rozhodnutí. Ty můžeš udělat to, že změníš sebe. Budeš žít v pravdě k sobě a konat podle ní. My jsme vzor.“ „Když se zlobíš na ní, zlobíš se na sebe. Když ji miluješ, miluješ sebe. Když máš otevřenou náruč sobě, máš ji otevřenou i pro ni.“
Brečela máma, brečela jsem s ní. Mnohé si uvědomila. Mluvily jsme dál.
Pak říkám: „Můžeš ji tu nechat.“ Máma: „To nemůžu.“ Měla přece plán! Já: „Jak se cítíš při představě, že odjíždíš sama?“ Rozzářila se. V druhém momentu řekla: „To nemůžu, slíbila jsem jí, že když se jí nebude líbit, tak ji odvezu.“ Máma za chvíli pokračuje: „Sice mám občas pocit, že má dcera manipuluje s lidmi tím, že řekne, že se jí tam nelíbí, ale slíbila jsem…“ „Ok. Co ti to připomíná? Kdy tě tvá máma nechala ve štychu?“ „hmmmmm“ Přichází dcera a ptá se: „Proč si mi ji (mámu) rozbrečela?“ Máma s dcerou odchází na zahradu, aby si promluvily.
Vrací se a dcera brečí. Objímají se. Pak jí objímám já. Máma odjíždí. Říkám: „My to zvládneme!“ Dcera brečí jako želva. Tulím ji. A opakuji jí, že je to v pořádku, ať to pustí. Ona: „Tady je vlastně všechno fajn, líbí se mi tu, jen mi chyběla máma. Já to nevěděla.“ Brečí. A pokračuje: „Já taková normálně nejsem. Citlivá.“ Mateřsky říkám: „Broučku, ty taková jsi. Jen se tváříš, že ne. Že jsi drsňák.“ Brečí. Ostatní holky to z povzdálí sledují. Pak jdeme mezi ně. A ony se ptají: „Co se stalo? Proč brečíš?“ Ona neví, co říci, tak za ní odpovídám já a říkám: „Protože má ráda svoji mamku.“ Holky to uklidnilo a říkají: „Tak aspoň že je to dobrý důvod.“ 🙂
Brečí dál. Odchází mnoho věcí. Jsme s ní. Cvičíme při tom jógu. Jde to z ní ve vlnách. A já cítím velkou radost a vděk. Tohle je to, proč to dělám. Miluji okamžiky, kdy se z duše vyvalí bolest a vyčistí se mnoho věcí. Miluji možnost být oporou sobě i druhým v těchto silných chvílích. Miluji okamžiky, kdy se člověk, ať malý nebo velký, otevře. Miluji být součástí toho procesu.
A ještě o to víc, když to zároveň proběhne v rodiči i dítěti.
PROSTÁ NÁDHERA. Kam se hrabe moderní svět a zábava za těmito prožitky. Nic se tomu nevyrovná.

Další dny si to užíváme všechny. Jeden večer mi ta dívčina řekla, že je ráda, že tu zůstala. Že je to tu skvělé. Já se spokojeně usmála. Vím, že to není hotové, že ona i její máma mají další úkoly v otvírání srdce a srovnávání ega do latě, ale když jednou člověk prožije to krásné uvolnění, když se ze srdce vyvalí bolest, pak tahle zkušenost v něm prostě zůstane.

Chci se ještě vrátit k tomu, co jsem pochopila. To jest to, že děti nechci zachraňovat a místo toho mohu k společnému prostoru přistoupit tak, že se vzájemně učíme. Chci na náš čas koukat z pohledu hojnosti a radost. Ony mě učí tím, že mi zrcadlí mě. A já si to vědomě zpracovávám. Tedy když mi dívka řekla, že odjíždí, říkala jsem si: „Co to říká o mně?“ Nebrala jsem to tragicky. Jen jsem z toho chtěla dostat maximum pro sebe. Maximum pochopení. A najednou jsem uviděla, že stojím mimo svoji energii. Nebyla jsem naplno ve svém proudu. Nedávala jsem tam vše. A děti jsou v tomto nekompromisní. A protože já to vidět chci, tak o to víc mi to ukazují. Tak jsem si řekla: „Dobře! Jdu do toho!“ A začala do toho dávat víc! Zprvu to šlo ztuha. Ale prorazila jsem to. Další den jsem cítila velkou změnu. Začala jsem se nově chovat ke svým kobylám. Do té doby jsem kolem nich chodila hodně jako kolem horké kaše. Byl tam strach, abych jim neublížila. A tím jsem jim ubližovala nejvíc. Chtěla jsem být hodná. Chtěla jsem být jiná než je mnoho koňáků, kteří využívají své koně pro potěchu svého ega. A tak jsem jim nechávala příliš volného prostoru, takové bezvládí. V kterém stejně tak nebyly spokojené a uvolněné. Podobně jako kdybych na ně tlačila egem. Jsou to dvě strany stejné mince. A je to tak i s dětmi. Je to tak s každým. JEDNODUŠE, KDYŽ NEJSEM VE SVÉ SÍLE, TAK JSEM BUĎ SUBMISIVNÍ NEBO AGRESIVNÍ. ANI JEDNO NENÍ STŘED. NENÍ TO SÍLA!

A tak jsem si stoupla do své síly, trénovala se v tom a kobyly najednou fungovaly jinak. I já se cítila jinak. A holky byly taky v pohodě. Dál každý den přišlo nějaké téma. Myslím si, že takto to bude celý život. Přichází nám stále další a další témata ke zpracování. Stále rosteme. Je to výzva. Kdykoli vypadneme ze své síly, tak se to někde přihlásí. Následně to zpracujeme a cítíme se fakt skvěle. Pak zas chvíli klid a znova. Vypadneme, naskočíme, klid…. Chvílemi je to odporné a pak zase tak naplňující a radostné. Baví mě to. A nejlepší na tom je, že čím víc jsem v tom vědomě, tím jsou ty proměny do pozitivního rychlejší. Je to celé více stabilní. Já jsem vyrovnaná. A zvládám svoji únavu. Protože když postavím ego do lati, tak únava zmizí. Je to jako mávnout kouzelným proutkem. Mnoho z naší únavy pochází z ega, které se něčemu brání. Ale jakmile pochopím, uvolním mysl, skončí boj a energie násobně naroste!!!

S holkami nám v průběhu týdne bylo dobře i blbě. Přijaly jsme to. Vzájemně jsme se poléčily. Namasírovaly se. I jen tak byly. Smály jsme se. Tvořily jsme. Trhaly jsme maliny. Koupaly se. I probíraly vážná témata. Vstávaly jsme na východ slunce. Šly na posvátné místo v lese.
Brečely jsme. Chvíli jsme si stýskaly. Dělaly jsme módní přehlídku. Někdo si dopřál i být znuděný a pak se ukázalo, že je to jen maska. Dopřály jsme si vše. Náladovost, radost, smutek, hravost…

Jsme ženy.

Čas se nevlekl. Ani neutekl rychle. Prožily jsme ho naplno v přítomném okamžiku.

Cítím velký vděk za přítomnost těchto krásných Dušiček, s kterými jsem mohla tvořit prostor a vzájemně jsme se od sebe mnohému naučily.
Nejsem unavená. Jsem plná inspirace a plánů.

Děkuji všem, kteří mě v této práci=radosti podporujete a inspirujete!
Děkuji rodičům!

S láskou,
Pavlína