AHOJ LESE

Ráno ležím v posteli a vzpomenu si na Abraham Hicks, kteří říkají: „Každý den 15 minut oceňujte vše dobré ve svém životě a váš svět bude lepším místem! Víc dělat nemusíte.“ A tak oceňuji a oceňuji vše krásné. Teplou postel, kvalitní peřinu, domeček, zahrádku, má skvělá zvířata a přátele, včerejší natáčení a dokonalé počasí atd.“ Cítím se moc dobře. Ještě v posteli pomyslím na kamaráda. Pak vstanu. A pak znovu moje srdce vyvolává vzpomínku na stejného kamaráda. Srdce se propojí s tím jeho a přichází pocity Víry, Naděje a Lásky. Přeji mu na jeho cestě jen to dobré. Přeji mu, vím, že má dost síly, aby své srdce otevřel. Nejen ostatním, ale především SÁM SOBĚ. Silně vnímám, že to je to nejdůležitější. Není tak důležité jaký máme vztah my nebo jaký vztah má s ostatními lidmi, ale to podstatné je, jaký má vztah on sám se sebou. Posílám mu zprávu: „Miluji tě. Miluji tě tak, jak může milovat jedna bytost druhou bez ohledu na vnější projevy. Není to nic zavazujícího. Neznamená to nic navíc. Je to prosté Miluji tě.“ Přicházím ke kobylím holkám. Jsem rozechvělá. Mám smíšené pocity všeho druhu. Mazlím se s holkama a jsem tak šťastná, že s nimi mohu sdílet své nitro. Ony jsou dokonalé. Jindy když se s nimi chci mazlit já nebo někdo jiný a není v tom vnitřní uvolnění, ale je tam byť zlomek chtění, tak jsou jako pytel blech a především Monča se nenechá mazlit. Ale nyní stojí, jsou přítulné a mají zájem o pusinky. Cítím, že s nimi chci tu chvíli sdílet víc a víc. Neplánovaně je beru na ranní procházku. Je krásné počasí. Svítí slunce, obloha je modrá, vše vítá nadcházející jaro. Původní plán krátké procházky se mění na delší. Na jedné z luk si sedám na Monču. Karolína běhá kolem nás. Zem je ještě zmrzlá. Přejedeme dvě louky a stáčíme se směrem domů. Slezu z Monči. Chytím Karolínku, Monču pouštím na volno, aby i ona si užila svobody a volnosti. Jdeme dál. Přicházíme k potoku. Je tam hodně vody. Jedna z možností pro mě je vyskočit na Karolí a nechat se převést. Od podzimu jsem na ní neseděla. A všechny mé jízdy na ní se odehrávaly tak, že jsem měla Monču vedle nás na vodítku, abych měla více jistoty, že se se mnou Karolína nerozběhne za Mončou. Spontánnost té situace mě vyhodila na Karolíny hřbet bez všech jistot. Vlastně s jedinou. S vírou, že to proběhne hladce. Nebo max. skočím na zemi. 🙂 Karolínka je trochu překvapená, co se to děje. Otáčí hlavu doprava, doleva. Očuchává mi nohy. Monča jde před námi. Zná ty cesty moc dobře. A my jedeme. Jsem v euforii. Naše společná první vyjížďka bez berliček. Nic není naplánované. Vše je tak uvolněné. Jedeme lesem, klušeme. Pak jdeme do strmého kopce. Karolí funí a já mám, co dělat, abych nesklouzla. Svaly na nohou mě bolí z předešlého dne a tak se nemohu držet silou. Uvědomuji si, že je to výhoda. Protože o to víc mě to vede do uvolnění a přítomnosti v těle. Čím víc jsem si vědoma svého těla, svalů a svého dechu, tím lépe a snáze sedím na Karolínce a nevytvářím na ni zbytečný tlak. Je to jízda na vlně. Jedeme po krásné lesní, ještě zasněžené cestě. Kolem nás jsou svítivě zelené smrkové větvičky a Pan Les. Říkám: „Ahoj Lese!“ Les se jen zachvěje radostí a provází nás dál na naší cestě. Co může být dokonalejší?!

Tuhle se mě kamarádka ptala: „Cítíš se někdy sama?!“ Mohu říct, že někdy cítím smutek, ale sama se necítím. A rozhodně né v takovýchto chvílích. 🙂 Čím víc jsem propojena sama se sebou, tím více navazuji hlubší a hlubší vztah s veškerým svým okolím.

Přicházíme domů. Cítím hlubokou úctu a radost z toho, že když si dovolím být spontánní, jaké krásné věci se tvoří. Na všech úrovních. A také přemýšlím o spojení s koňmi i ostatními bytostmi. Čím méně svazuji sebe, tím méně svazuji např. koně a tím více to spojení plyne z vnitřku. I tak mohu následně použít sedlo, uzdečku a jiné věci. Ale ten stavební kámen je prostě naprosto odlišný.