Kolika, smrt, znovuzrození – příběh pokračuje :-)

Vše se nezměnilo lousknutím prstů? 🙂 I když bychom si to přáli? Já tedy ano! Já si přeji, aby mé kobyly neměli problém. Aby mí psi neměli problém. Abych já neměla problém. 🙂 A co by bylo dál? Žili bychom šťastně až do smrti.

Je to vůbec možné? Je to vůbec žádoucí? Nebo jsou problémy prostě součástí života a jen záleží, jak se na ně díváme?! Zda-li je bereme jako něco k trápení nebo jako výzvu k vlastnímu růstu. Čím dál víc se mi líbí ta druhá varianta.

S tím souvisí dnešní další pochopení. A to, že Karolína měla problém prostě proto, abych se já mohla posouvat. Protože jsem s ní mohla prožít tuto nesnáz, dalo mi to hlubokou zkušenost, inspiraci i poznání. A hned jsem měla čerstvé téma k psaní. Jestliže jsem tvůrcem každé reality, kterou žiji, pak jsem si stvořila i tento zážitek. Moje přání bylo mít o čem psát. A inspirace byla na světě. Zdá se to trochu šílené. Ale pakliže nic není náhoda, musím si to připustit.

Navíc mě ta koliková událost obohatila ještě o jednu zkušenost. Tedy to byl ale plodný den! Jde o lékařskou pomoc. Vždy jsem k doktorům i veterinářům měla spíše averzi. Doktorům jsme se já a moje rodina vyhýbali úplně. Veterináře jsem měla raději. Protože sama jsem si jako dítě nevěděla rady, takže když se něco dělo, volala jsem veterináře, aby zachránil moje milované koně. Ale v dospělosti jsem se od nich též odklonila. Když už to muselo být, bylo to pro mě spíše zlo. A většinou jsem neuposlechla jejich návody. Např. na podávání antibiotik. Snad pokaždé jsem psovi i koni nedala celou dávku a skončila s podáváním dřív. Což prý je úplně blbá varianta. Lepší je buď nedat nic nebo vše. Každopádně jsem pochopila jednu věc. Odpor k lékařům je stejně blbá věc jako totální spoléhání na ně. A tak jsem přijala variantu spolupráce s lékařem, ale zároveň ponechání si své vnitřní zodpovědnosti za sebe i koně. Prostě, že mohu využít fyzických způsobů léčby a zároveň pokračovat na léčbě vnitřní bez boje, co je lepší či důležitější. Je to podobné jako jít k léčiteli. Sama občas jdu k lidem, kteří pracují s mojí energií a dají mi přírodní léky. Je natom něco špatného? Nyní si uvědomuji, že není. Protože já za tím člověkem nejdu s žádostí: „Vylečte mě! Udělejte to za mě!“ Já tam jdu s tím: „Pomozte mi pochopit, kde je problém. Já sama chci pracovat na jeho vyřešení. Jen pod lampou je největší tma a já sama to nevidím jasně.“ Jdu tam, aby mi ten člověk pomohl vidět věci z nadhledu a fyzicky udělal to, kam ho moje energie pustí. A tak je v pořádku chodit k lékaři či léčiteli, pokud máme stále na vědomí, že je to stejně na nás a o nás!