TLUSTÁ & VYCHRTLÁ

Tak by se mohla jmenovat naše firma. 🙂 Podtitulek: značka Dokonalost. Když jsem si četla Terky článek, v duchu jsem se smála. Běžely mi hlavou myšlenky, jak jsem to měla já. Ráda se teď s vámi o ně podělím. Já nemusela snít o tom, jak jednou budu štíhlá. Od malinka jsem byla párátko. Moje sestřenice natom byla podobně jako Terka. Byla to dost baculka a naše babča jí to dávala sežrat. Pamatuji si, že jsem v těch situacích byla šťastná, že to nejsem já, kdo je tím terčem. A myslím, že jsem se pak nakazila a tloušťku také odsuzovala. Můj vlastní problém začal kolem dvanácti let. Byla jím prsa. Holkám ve třídě rašily, některým velmi rychle, jiným pomaleji, ale vývoj byl znát u většiny. Jen mně nic nerašilo. I po čtrnácti letech od ukončení základky jsem vítězkou Miss nejmenší prsa naší třídy. Díky svým mindrákům jsem si koledovala o nepříjemnou pozornost. A tak věty: „Jsi plochá, jak tchořovický letiště.“ „Pavlína má novou podprsenku a myslí si, že jí narostly prsa,“ či jiné poznámky byly v určitém období nedílnou součástí mého života. Velmi mě to trápilo. Měla jsem pocit, že si mě kvůli tomu žádný kluk nevezme. Dnes je to pro mě naprostá blbost. Ale ve 14, 15 či 16 letech? Pohroma! Zoufalství a deprese! Z toho všeho plynoucí ochota chodit se skoro jakýmkoli chlapem, jen když mě bude chtít s takovou nedokonalostí.

A tak se ptám: „Co si o sobě myslíte? Co si myslíte o jednotlivých částech vašeho těla? A kam jste ochotné zajít ve vztahu s vaším partnerem v souvislosti ve vztahu sama k sobě a ke svému tělu?“

Jednou jsem četla v knize, že prsa a menstruace symbolicky odrázejí vztah k mateřství a ženskosti. Můj vztah k těmto tématům nebyl ve skrze kladný. Už jako dítě si pamatuji, že jsem se rozhodla, že chci být jako můj táta. Vedla jsem nejdříve skrytý a v pubertě odkrytý boj s mojí mámou. S vlastní ženskostí. Z velké míry se tento boj předával u nás v rodině z pokolení na pokolení. Moje matka, babička i prababička, i ženy z tátovi strany, všechny se chovaly více mužsky a měly problémy s rozením dětí. Nebavila je péče o ně a celkově braly mateřství více jako nutné zlo než radost. Protože ženy v naší rodině nezářily radostí a nadšením z dětí a svého života, neměla jsem z toho dobrý pocit. Muži mi v naší rodině připadali jako přívětivější a veselejší stvoření. Měla jsem k nim od mala blíž. Tedy být mužem zdálo se mi zajímavější. K tomu patří klučičí postava, hubená, bez ženských tvarů, plochá jako tchořovické letiště, skoro žádná menstruace, to by šlo, to je dost mužské. Mému podvědomí v tom bylo dobře. Mé vědomí bylo zmatené a nešťastné. Zlobilo se na mé tělo, které jen plnilo mé podvědomé přání o tom, kým chci být. Ale né o tom, kdo doopravdy jsem.

Jsem žena. V posledních měsících a intenzivně v posledních týdnech objevuji, co to doopravdy znamená. Jak se opravdová žena chová a cítí. A je to nádherné být ženou. Být tím, kým jsem.