Hlavně nezapomenout na štíhlou linii
Tento článek napsala moje kamarádka Tereza Penková. Pokud se podivujete, jak se toto téma dostalo do Koňské poradny, je to jednoduché. Terka v článku píše o vnímání sebe sama a o rozdílu, když se řídíme hlavou, a když srdcem.
Baculka nebo twiggy? Modelka nebo boubelka?
Co když skutečně tím nejlepším, kým mohu v danou chvíli být, jsem teď a tady? Žádný ideál doby. Sice se ke vrátkům nevalím, ale kostmi taky zrovna dvakrát nechrastím. A co když… co když tím nejlepším, kým mohu být, jsem skutečně pouze a zároveň teď a tady? Ať už hubená, nebo s větším zadkem, nebo se širšími stehny. Taková nebo maková…
Jako dítě jsem byla docela pořízek a snila jsem o tom, jak jednoho dne budu štíhlá. Po několika letech, když nad tím tak přemýšlím, jsem stále holka krev a mlíko. A co když jsem se na to celé dívala jenom špatnou optikou? Co když je to, vlastně byla to, jen jakási moje představa, do které jsem chtěla samu sebe zmanévrovat? Neřkuli znásilnit? Vždyť jak jinak by se daly nazvat moje pokusy „o štíhlou linii“? I když v určitém věku byly úspěšné, ale za jakou cenu?
V hlavě mi přeskočilo asi někdy ve dvanácti. Dodnes můj rozum nepobírá, jak jsem v tom věku mohla mít takovou vůli? Jednoho krásného rána jsem se vzbudila a řekla si: „Končím se sladkým!“ Mé skálopevné přesvědčení se mi stalo v podstatě na rok zaříkávadlem. Ze svého života jsem odbourala absolutně jakékoliv sladkosti. Nejen všechny sušenky, čokoládky, pudingy, kompoty, ale jakékoliv sladké jogurty, marmelády a jiné dobroty. Přestala jsem používat cukr a vrchol mého sladkoobžerství se stal med. A to jenom občas a pokud možno co nejméně. Postupně jsem začala vynechávat večeře. A světe div se, já opravdu zhubla! Po prázdninách jsem se do školy vrátila o deset kilo lehčí. Nikdo mě nemohl poznat, já sebe taky skoro ne.
Na své postavě jsem patřičně pracovala, denně cvičila. Využila jsem toho, že jsme bydleli v paneláku a pokud to šlo, běhala jsem, i když možná spíš funěla, do schodů. Tam a zase zpátky. Pamatuji se, že jsem si v té době jako své dva hlavní nepřítele vytyčila kromě čehokoliv sladkého i televizi. Milovala jsem ty pohyblivé obrázky, ale protože jak se všude hlásilo, je to pouze sezení u televize, zakázala jsem si jakékoliv dívání se na ni. Je to tak, i o Vánocích. Tak má dětská duše byla o jednu Popelku a 350 dalších pohádek chudší. Nesla jsem to statečně, vždyť během roku, pravda, to už to hubnutí šlo hůře, se mi podařilo shodit dalších pěk kilogramů. A já se dál vesele nakrucovala před zrcadlem, dokonce u mě začala i záliba v nakupování oblečení. Což do té doby spíše připomínalo noční můru.
A jak jsem si tak vesele zahrávala se svým tělem, začala jsem po čase cítit stále větší a větší únavu. A nějak mi ani nepřišlo, že bych se z života více radovala než dříve. Sice mé pózy před zrcadlem byly úžasné. A jistě, kdybych v té době věděla, že se můžu fotit a ukázat to celému světu, tak to udělám. Ale nějak to stejně nepředčilo mé sebezapírání v podobě hladu a fyzického sebemrskačství. Naštěstí zhruba po roce mé hlavové bludy odezněly, já jsem změnila školní kolektiv a postupně se vrátila i k nějakému tomu mlsání nebo dívání se na filmy.
Když to takto zpětně rekapituluji, nemyslím si, že by nejezení sladkého nebo fyzická kondička bylo něco špatného. Naopak, dnes sport miluji. Jenže mé prvoplánové nastavení bylo v nepořádku. Nechtěla jsem jíst sladké nikoliv z důvodu, že by mi nechutnalo. Právě naopak, já jej odmalička milovala. Ale moje přesvědčení bylo natolik silné, že moje hlava by umořila celé tělo. A stejně tak to bylo s pohybem. Můj prvotní záměr nebyl ten, že bych sportovala z radosti, ale brala jsem to za jakousi povinnost k dosažení „svého“ ideálu.
Moje chování nevycházelo ze své přirozenosti, od srdce. Ale naopak od kýmsi přebraného vzoru, z hlavy.
rala jsem to za jakousi povinnost k dosažení „svého“ ideálu.
Moje chování nevycházelo ze své přirozenosti, od srdce. Ale naopak od kýmsi přebraného vzoru, z hlavy.
