KDYŽ JE UČITEL PŘIPRAVEN, ŽÁK SE NAJDE!
Aneb jak jsem dostala dar učit skvělé lidi.
Minulý týden stalo se skutečností to, v co už jsem pomalu přestala doufat. Přestala jsem především tlačit. Procesy za poslední rok mě dokola zjemňovaly a formovaly do odevzdaného postoje. Ne do rezignace. Ale do odevzdání sebe do proudu mimo požadavky, představy, snahy a staré zajeté programy mého ega.
Možná je něco pravdy na tom, že s věkem člověk moudří. Možná je něco pravdy na tom, že abychom mohli pomáhat druhým, je třeba načerpat jisté životní zkušenosti. Možná je něco pravdy na tom, že vše, co prožíváme má jistý smysl.
I když v různých vlnách brečím a na povrchu si připadám chvílemi jako troska, uvnitř cítím klid. Vím, že jednou poznám význam každé události a všech svých zkušeností.
A jedna taková chvíle přišla nyní.
Minulou sobotu jsem přijela k pánovi, který mě zavolal ke svému hřebci. Po několika měsících, v momentě, kdy jsem nic nečekala, přišla nová zakázka. Pána jsem do telefonu upozornila, že nejsem klasický trenér. Pán si přečetl mé stránky, věděl o tom a věděl, že právě to chce.
Již před tímto rozhovorem jsem si v průběhu času ujasnila, co jsem a co nejsem.
Dříve jsem chtěla zvládnout všechna možná odvětví kolem koní i mimo ně. Chtěla jsem být odborníkem na mnoho témat a nakonec jsem byla mistr světa amoleta. Z tohoto postoje se mi podařilo vystoupit pádem na dno. Tam, na dně, došla jsem k závěru, že moje cesta je jiná. Že stačí být odborníkem na jednu věc – pomoci lidem vidět a chápat souvislosti mezilidské i mezizvířecí a ostatní přenechat dalším odborníkům.
Šla jsem tedy do tohoto setkání s tím, že na místě si ujasníme, kdo, co a jak a já případně pána odkáži na moji známou, trenérku hřebců. Šla jsem do tohoto setkání s velikou pokorou. I s tím, že jsem prostředník. Nešlo mi o potvrzení mojí hodnoty. Protože dnes už vím, že ji mám, ať jsem nebo nejsem cokoli. Mám svoji hodnotu a nemusím sobě, své rodině i ostatnímu okolí nic dokazovat. A tohle vše se vyplatilo.
Dostala jsem obrovský dar krásné práce s celou rodinou, přáteli rodiny a jejich koňmi.
Pán, jeho žena, děti i přátelé a jejich děti, všichni byli otevření tomu vnímat sebe i zvířata. Vnímat souvislosti. Vykročit ze strachů a komfortních zón. Povyskočit si, odfrknout, přežvýknout a měnit sebe. Koně se nám měnili před očima stejně jako lidé.
Pracovali jsme na fyzické i duchovní rovině.
Smáli jsme se, i jsme brečeli.
A stále dokola se ukazuje, že to nejjednodušší, nejprostší je gró.
Být sám se sebou = být s koněm.
Jakou dám pozornost sobě = takovou mi dá kůň a kdokoli další.
Není třeba o nic usilovat = to podstatné se děje, když se všeho vzdáme.
Domů jsem odjížděla s tak velikým pocitem vděku! „Děkuji, děkuji, děkuji za tyto lidi a jejich otevřenost, lásku a ochotu… Stejně tak děkuji za všechny mé zdánlivě nepovedené zkušenosti!!“ Protože nyní jsem na mnoho věcí mohla říct: „Rozumím ti. Vím na, co se ptáš, protože jsem to také prožila.“
Mnohá naše trápení, by přestala býti trápeními! Jen přestaňme sebe hodnotit. Srovnávat naše zkušenosti se zkušenostmi druhých.
Pakliže nám v něčem není dobře, změňme to. Víc není třeba. Není třeba házet na sebe hanu. Trestat se. Vinit se. Posbírejme moudrost ze svých zkušeností a vykročme kupředu.
To je gró. Koně a ostatní zvířata se neviní. Naučme se to od nich!
To je život obyčejně neobyčejný, neobyčejně obyčejný!
S Láskou,
Pavlína
