Přátelé,

nádherný proces se mi včera stal. Navazuji na předchozí článek.

Včera jsem celý den proplouvala různorodými pocity, které se týkaly mého sexuálního života. Lítost, sebelítost, uzavření se do sebe, bolest, zmatek, pozorování toho všeho. Po napsání článku jsem dělala něco v kuchyni a cítila se všelijak. Věděla jsem, že se vše děje dobře. Že všechny mé zkušenosti jsou v pořádku. A přesto jsem měla takový tíživý, nedefinovatelný pocit.

Chvíli jsem myslela na dvě terapeutky, jejichž práce se mi líbí. Zrovna jsem četla o jejich úspěších a radostném životě a naskočilo mi pár porovnávacích myšlenek. Ve stylu: „Tyjo, oni se furt smějí a já se dnes celý den cítím mizerně a můj smích je ten tam. Měla bych si nadhodit lepší náladu.“

Naštěstí jsem si nic nezačala nadhazovat. Místo toho jsem se do pár vteřin uklidnila a dovolila si být přesně taková jaká jsem v té chvíli byla. Rozhodla jsem se, že se nebudu znovu a znovu trápit porovnáváním se s mojí představou o životě druhých. Nebudu se cpát do pomyslné krabičky. Nebudu na sebe vyvíjet tlak. Jednoduše si dovoluji být, cítit a prožívat to, co JE.

Navíc vím, že i např. ty zmíněné dvě terapeutky, si procházejí svými procesy a určitě se pořád jen nesmějí.

Povedlo se to, uvolnila jsem se a pozorovala se. Začala jsem plakat. Odcházela bolest. A přišla otázka: „Kde jsem se to ztratila?“ „Kde jsem ztratila samu sebe, že jsem si způsobila, přitáhla, vytvořila tolik bolavých a neláskyplných zkušeností?!“ Dál mi tekly slzy a další vlny bolesti odcházely. Nebyla důležitá odpověď. Bylo důležité to, co se děje. Bylo důležité, že jsem to nechala procházet. Seděla jsem v kuchyni na zemi, zalykala se a to úplně stačilo. Během chvíle toho odešlo mnoho.

Pak koukám na mobil a tam zpráva od kamarádky: „Četla jsem tvůj článek. Jsi statečná!“ A já se s úšklebkem začala smát tomu, co si to ta moje duše vymyslela, že si nabrala tolik zkušeností!  Přesto ji mám ráda! Chichi. Uvolnila jsem se. A po celém dni v těžkých pocitech se mi vrátil můj smích. „Pro dnešek je hotovo,“ pomyslela jsem si. Odevzdala jsem těžký batoh. A mohla jsem s radostí zavolat mému klukovi, abych slyšela jeho krásný hlas a cítila něhu vysílanou směrem ke mně.

Moji milí, buďte si jisti, že každý z nás je někdy v prdeli.  Jen důležité je s tím zůstat. Nefňukat, že druzí jsou na tom lépe, ale zamakat na sobě a jít po cestě dál. Odměny dostáváme všichni. To mi věřte. 

V tom včerejším příspěvku jsem psala, že jsem řekla „Ano“ sexu s mužem. Byla jsem mladinká a šla do toho totálně naplno. Nebylo to z Lásky, nebylo to z nadbytku, nebylo to z touhy podělit se. Udělala jsem to z vnitřního nedostatku, ze strachu, že mě nikdo nebude mít rád, a ze zoufalé touhy po pozornosti. Nezdar naplnění mých potřeb mě zablokoval na dalších mnoho let. Ten nezdar jsem se stejným mužem zopakovala ještě několikrát. Pořád jsem si myslela: „Čím víc dám, tím víc následně dostanu!“ Jenže místo toho jsem na tom byla hůř a hůř. Po krátkém čase jsem pocítila, že pokud budu pokračovat, zničí mě to. Fyzicky jsem to zastavila, ale psychicky mě to ničilo dál.

Následujících deset let jsem se z toho krok za krokem dostávala. Poznávala jsem, jak doopravdy fungují vztahy, co je to sebeláska, co je to rovnocenný vztah. Postupně jsem odkládala svůj zmatek. A nahrazovala jsem ho jasností a vhledy.

Včera jsem také psala, že při jiné zkušenosti jsem již neřekla „Ano“ a také jsem neřekla „Ne“. Začala jsem totiž po té první zkušenosti žít tak napůl. Už jsem neříkala jasné „Ano“. A bála jsem se říkat „Ne“. V dětství jsem se naučila být „hodná“ holka. A ty neříkají „Ne!“. Ty chtějí doma zachovat rovnováhu, nechtějí být důvodem ke zlobě ostatních atd. Vlastně nejzásadnější okamžik z dětství, kdy jsem přestala říkat „NE!“ si jasně pamatuji. Bylo mi tak 8 let. Přijela k nám babička. A doma bylo pěkné dusno. A já během jejího pobytu řekla dvakrát totální „Ne“! Byla jsem za to od mámy potrestána vyhazovem za dveře bytu se slovy: „Pokud se neomluvíš, nevracej se domů!“

Měla jsem strach. Popřela jsem sebe i vše, co jsem cítila z ostatních členů rodiny a po hodině za dveřmi jsem byla zlomena. Přestala jsem říkat „Ne“. Začala jsem vinit sebe. Začala jsem se vidět za příčinu problémů a špatné nálady druhých.

Pár let nato jsem přestala říkat i „Ano“ celému životu. A byla ze mě troska, co nevěděla, co se sebou.

Krásně to do sebe všechno zapadá. V té situaci, kdy jsem seděla za dveřmi a docházelo k lámání mě, jediný, kdo mi byl malou oporou, byl táta. A tak jsem přestala důvěřovat ženské složce venku i v sobě, která mě zradila. A zachovala jsem si bližší vztah k mužům, kterým jsem posléze odevzdávala svůj život a tělo do jejich rukou.
V mužích jsem hledala spásu a bezpečí, jenže jsem ztratila sebe a tak jsem vysílala: „ Rozhodni ty, já nemám právo ani chuť vyjevit svůj názor!“ V tom nebylo šťastné moje Srdce, Duše ani Tělo. A tak mi začala pomáhat má zvířata to uvidět.

Moje zlatá retrívřice Beruška měla záněty dělohy – symbolicky boj ve vztahu k ženství a matce.
Mnohdy jsem se na ni zlobila, že je na ostatní psy moc hodná – zlobila jsem se na sebe, že neumím říct „Ne“. Následně Beruška dostala rakovinu hltanu – symbolika, že nemám vše polykat, oblast krku – pátá čakra – komunikace – vše nevyjádřené uvázlo v krku. Beruška umřela a téměř okamžitě mi přišel do cesty Bruno.  Ano, přesně cítíte, že vibrace jeho jména je dost odlišná. V té době dvouletý staford z útulku.

Byl totálně agresivní navenek, na druhé psy. Ukázal mi jak silnou agresivitu používám sama proti sobě. A zároveň mě učil, že mám právo říkat: „Ne!“ Např.: „Nepřibližuj se!“ „Vypadni z mého prostoru!“ Tak moc jsem se bála postavit sama za sebe a svá práva, až mi přišel do života druhý extrém v podobě mého psa, který pořád jen řval: „Vypadněte všichni nebo vás zabiju!“

A já se teď zlobila na Bruna, kvůli svému strachu projevit se. Zlobila jsem se, že se projevuje příliš. Zlobila jsem se, že se neovládá!!! NEOVLÁDÁ! Proč? Protože jsem si sama přála přestat se ovládat!!! Projevit se. Ukázat sebe takovou jaká jsem. V plné síle. V plném vědomí! Jenže když se dlouho potlačujete, je to tam napěchované. A když někdy vyskočí kus ven, tak často ublížíte druhým. Tak jsem se učila postupně upouštět páru a projevovat se. Pořád se to učím. Jak projevit sebe a neublížit! Uvolnit se, projevit se s láskou k sobě i druhým a nepřebírat odpovědnost za to, jestli se druhý urazí nebo se bude cítit ublíženě. Nebo! Jestli to přijme a podle situace to zpracuje ve prospěch nás obou.

A ještě doplním, že v průběhu času měla moje kobyla rakovinu kopyta. Opět mi pomáhala. Skrze ni jsem dostala další zprávu o tom, kde jdu proti sobě. Opět ze strachu jsem příliš dlouho přešlapovala na místě. Bála jsem se udělat krok kamkoli. Nejprve jsem měla dvě zranění já, kdy mě ostatní koně vyháněli z místa, kde jsem pracovala, a já to pořád tvrdošíjně a bázlivě přehlížela, až Monika to zarazila ohrožením vlastního života.

Kam až vše musí zajít, abychom se přestali bát?
Co vše se musí stát?!
Na druhou stranu vše to jsou hluboké zkušenosti. A nebyly jen ty bolestné. Všichni máme mnoho krásných zkušeností. Jen záleží na úhlu pohledu.

Já jsem vděčná mým zvířatům za jejich nekonečnou Lásku a Trpělivost!!!!!!

Oni nás milují natolik, že jsou ochotni věnovat svůj život. Nehodnotí nás. To jsem se naučila já od nich. Nehodnotit sebe i druhé. Přestat se nenávidět za své činy. Místo toho se z nich poučit a jít nově dál.

A tento zase dlouhý  příspěvek ukončím výzvou pro vás. Podívejte se do svých životů.
Na koho nebo na co se zlobíte?
Co vás dráždí?
Kdo vás dráždí?
Co vám to přináší za zprávu o vás?
Které podobné situace se vám opakují?
Co se bojíte dělat jinak?

Jakmile to objevíte, zůstaňte s tím.
Jen to pozorujte.
Pozorujte svoje tělo. Svůj dech.
Dělejte to tak dlouho, dokud se neuvolníte.
Vracejte se k tomu tak dlouho, až ve vás bude radost z toho všeho, co se stalo.

S Láskou a Podporou,
Pavlína