SEXUALITA, ŽIVOT, PARTNERSTVÍ A PRÁCE

JAK TO SPOLU SOUVISÍ ANEB MŮJ OSOBNÍ PŘÍBĚH

Jako malá jsem věděla, že hra na doktory, kterou hrajeme, není stejná jakou hrají ostatní děti. Neuměla jsem to popsat, ale věděla jsem. Neřešila jsem to. Hrála jsem to. Byla jsem ráda, že alespoň nějaký muž v mém okolí mi věnuje pozornost, když mi ji nevěnoval můj otec. Dlouho jsem netušila, jak zásadně to ovlivnilo můj život na dlouhé roky dopředu. Netahám do toho nyní minulé životy a jiné souvislosti. Stačí pozorovat linii tohoto života.

Na základní škole, když jsem začala silněji vnímat svoji sexualitu, často jsem si s kamarádkou hrála na pasáky, řidiče náklaďáků a kurvy. Sex, násilí, ovládání a znásilnění byli hlavním motivem našich her.

Později, když moji spolužáci unikali z reality skrze alkohol, cigarety a mariuhanu, já unikala přes masturbaci. Často a kdekoli. Několika způsoby. Ale na tom nezáleželo. Šlo o uvolnění napětí. A po něm se mnohdy dostavilo vyčerpání a žalostný smutek. Před pár dny jsem přesně o tomto četla hezký článek od Venduly Kociánové. O zdravé a nezdravé masturbaci. Já prožívala tu nezdravou. Nebyla to oslava mé sexuality. Byl to únik, někdy až trestání sama sebe. Nenávist. Zoufalství. Jako když do sebe alkoholik lije další a další sklenku vodky, jen aby už umrtvil cítění svého žalu!

Uvnitř mne byla velká prázdnota. Touha po muži a lásce. Touha po láskyplné pozornosti otce. Podvědomé a následně i vědomé zjištění, že získám pozornost mužů skrze sexualitu. Přání dospívající holky mít vztah, milujícího kluka, chození spolu, postupné poznávání, svatba a pak milování… to celé v tom vnitřním zoufalství vzalo rychle za své. Přání obětováno za trochu pozornosti. S vírou, že když dám to nejcennější, co mám, dostanu za to od druhého to nejcennější, co má on. Vědomě jsem řekla: „Ano!“ A nezůstalo nic. Dala jsem mnohem více, než jsem měla a zůstala jsem zbytek noci sama. Hlavou jsem se přesvědčovala, jak jsem šťastná a že je vše v pořádku. Srdce pomalu krvácelo. Tichým hlasem šeptalo slova, která já uslyšela až o mnoho let později.

Nemohla jsem se zlobit na něj, na toho muže. Vždyť jsem vědomě řekla: „Ano!“ A tak jsem nasměrovala ještě více nenávisti proti sobě i svému tělu. Což se mi zobrazilo na těle i ve vztazích. Kdo by chtěl chodit s holkou, která nenávidí sama sebe?! A možná to bylo trochu jinak. Já nechtěla chodit s muži. Bála jsem se. Bála jsem se dalšího zranění. Nerozuměla jsem tomu. Byla jsem víc a víc zmatená a ztracená. Doma mi nikdo nerozuměl. Jediné, co mě drželo nad vodou byli koně. Byli moji přátelé, důvěrníci, podporovatelé. U nich jsem se cítila v bezpečí. Nasávala jsem jejich svobodnou energii. Na jejich hřbetě nebo ležící v trávě vedle nich jsem cítila, že nejsem sama. Myslím, že bez nich bych nepřežila.

Bylo mi jednadvacet, když jsem nastoupila na vysokou. Hned začátek prvního semestru pro mě byl veliký stres. Jsem chytrá a inteligentní, jedna část věděla, že na to mám. Ale ta druhá byla v takové depresi a stresu, že to vše, co po nás chtěli, bylo prostě na mě moc. Nevěděla jsem, jak se s tím poprat. Přišla fáze „studovat či nestudovat?!“ alias „žít či nežít?!“ V té době jsem sbalila staršího chlapa. Chtěla jsem se za něj schovat. Bylo mu 40 let, čerstvě rozvedený, chtěl rodinu. A tak se sešli dva zranění lidé. On z rozvodu. Já celkově rozesraná od mala.
A dopadlo to tak, že když jsem se s ním podruhé rozešla, protože jsem neunášela tíhu vztahu, zodpovědnost a tlak na rodinu, vybil si na mně svoji bolest při sexu. Neřekla jsem „Ano“ a neřekla jsem ani „Ne!“ Držela jsem a v duchu jsem ho nenáviděla. Zároveň jsem cítila pocit viny, že jsem se s ním rozešla a tím, že jsem mu ublížila. Měla jsem pocit, že mu nemohu říct, jak je hnusné to, co dělá, protože bych mu tím znovu ublížila. Odstřihla jsem se od těla a hlavou mi létalo: „Je to odporné! Ale vyřeším si to potom. Jsem silná, to zvládnu. Nemůžu mu říct, jak je to hnusné, ublížila bych mu. Nechci ho tím poznamenat, zablokovat.“ Taky tam byl strach, že když se začnu bránit, zhorším celou svoji situaci. A tak jsem se dál jen modlila: „Pane Bože, prosím, ať to rychle skončí!“

Neovládl se. Pravděpodobně v tom okamžiku, kdy mi to dělal, nebyl ani přítomen. Nechal se unést svou bolestí. Když bylo po všem, vrátil se, probral se. A řekl: „Neměl jsem to dělat.“ Jenže bylo pozdě. Podíleli jsme se na tom oba. Nevím, jak to má dnes on. Ale já stále nevěřím mužům, kteří se neovládnou. Stahuji se, i když dělám hrdinku, že je vše ok. A pořád neumím dost jasně říci: „NE!“ Stále ještě beru celou odpovědnost na sebe. Stále ještě mám tendenci cítit se vina za to, že se mi při milování něco nelíbí. Mám pocit, že když se mi něco nelíbí, je se mnou něco špatně.

Loni se mi otevřela vzpomínka na moje dětství a hru na doktory. Potvrdilo se mi, že to nebyla běžná hra. Jen jsem to potlačila. Nechtěla jsem o tom vědět. Bylo to příliš bolestné. Nyní jsem byla připravená, dost silná, abych to ustála. Velmi očistné bylo nejen procítění bolesti mé, ale především i toho, kdo mi „ublížil“. Pocítila jsem, že právě on na tom byl ještě hůř než já. Také toužil po lásce. Také ji neměl. A nebyl si vědom toho, jak je to zvrácené. Brečela jsem několik dní. Za nás oba. Se slzami odešla bolest a přišlo smíření. Moji rodiče neměli o ničem takovém ani potuchy. Sami se sebou toho měli tolik, že si ničeho nevšimli.

Následně jsem si uvědomila, že se některé věci opakují, aby nám připomněli ty situace předchozí. Dokud se energie neuzdraví, přitahujeme si podobné zážitky do života. Ve chvíli, kdy pochopíme, kdy změníme své nastavení, může se náš život změnit.

Následovalo další ladění vlastního sebevědomí, sebeúcty, vědomí sebe ve vztazích s muži. A v těchto dnech jsem pocítila mnoho léčení na partnerské i sexuální rovině. Zároveň jsem uviděla jednu věc. Za posledních 15 let jsem na sobě udělala obrovský kus práce. Ve vztahu sama k sobě i světu kolem. Mám dar v pomáhání druhým mít jasněji v jejich životě. Jen v mojí práci s lidmi i zvířaty pořád něco stagnovalo. Chyběl mi článek v řetězci, tak abych naplno stála ve své síle. A nyní už vím, co to je.

Sexuální síla. Abychom mohli tvořit naplno, cokoli chceme, je zapotřebí, aby námi proudila sexuální síla bez překážek. Naplno. Já jsem ji z velké míry potlačila kvůli mnoha bolestem na srdci i na těle. Byla to ochrana. Způsob jak necítit bolest. A tak jsem do Nového i nového roku vstoupila s procesem léčení právě této energie. S přibývající mojí silou a vědomím sebe vstoupil mi do života báječný muž, který mi s tímto pomáhá. A teď vím, že jedině se zdravou tvořivou, sexuální energií může naplno fungovat i KOŇSKÁ PORADNA.

Proč o tom všem píši takto veřejně je, že vím, že v tom nejsem sama. Ne každá žena byla v dětství zneužívána, ale mnohá se v dospělosti nechá zneužívat. Tyto ženy zneužívají sami sebe a následně zneužívají a manipulují muže skrze svoji sexualitu nebo emoce. Také jsem to dělala. Láska se převrátí v nenávist. Touha být dobrou ženou v manipulaci atd. Ženy jsou více zranitelné v oblasti sexu. Muži jsou zranitelnější na citech a ve vztahu jako takovém. Ani jedni z nás na tom nejsme lépe nebo hůře. Všichni máme svá slabá a silná místa.

Čím více vzájemně podporujeme své silné stránky a léčíme ty slabé, tím vyrovnanějšími bytostmi jsme. Mně nejvíce pomáhá přijetí právě 50% odpovědnosti a odpuštění. Zároveň nastavení hranic. V čemž mi jsou velicí pomocníci i koně. Jakožto nekonečně trpělivá zrcadla ukazují, jak jsem na tom s pevností a jasností. Zároveň jsou pro mě podporou a výzvou na cestě objevování volnosti a svobody. Myslím, že jeden z důvodů, proč je kolem koní tolik žen, je že společně s koňmi se chceme vymanit z pout zneužívání sebe i druhých.

Každý z nás se v životě ocitl na hraně, na dně. Ale vždy z toho vede cesta ven. Respektive cesta dovnitř. Cesta do srdce. Cesta k nové Radosti!
Je mnoho cest, co k nejvyššímu mohou vést. Jen ta jediná nejvyšší otvírá. A to je cesta, co srdcem je vedená.

Tak pojďme společně naskočit na vlnu jemnosti, vášně a radosti. Na vlnu Srdce!

Miluji všechny ty zkušenosti, koneckonců je to zábavný proces.