JÁ ŠŤOURAL :D

Už po několikáté přemýšlím nad jedním tématem. CO MĚ OPRAVŇUJE K TOMU, MLUVIT O VZTAZÍCH A RODIČOVSTVÍ?! KDYŽ JÁ SAMA RODINU NEMÁM!!

Před pár týdny jsem byla na ženském kruhu v rámci světového týdne respektu k porodům. Byly tam ženy těhotné a všechny ostatní až na mě, měly děti. Mluvila jsem tam o souvislostech průběhu porodu s tím, jak žena žije svůj život – ve smyslu, že průběh porodu je jen vyvrcholením toho, jak žena, případně i muž žije. Odrazí se tam např.jaké máme hranice, jak jsme schopní komunikovat, jaký máme vztah s partnerem atd. Podle toho se chovají doktoři, ostatní personál i naši blízcí. – Když jsem tohle přednesla, dostalo se mi odpovědi: „No jo, počkej až budeš mít vlastní.“
Nyní komunikuji s rodiči dětí z koňoklubíku a také mi tam prolétlo, že v jejich očích mohu být příliš troufalá, když jim rýpu do jejich vztahů. A tak se sama sebe znovu ptám: „Co mě k tomu opravňuje, když nemám děti vlastní?!“ Odpověď, která mi přichází je jednoduchá. Dříve jsem si myslela, že je se mnou něco špatně, že jsem neutvořila dlouhodobý pevný vztah, třeba jako moji rodiče. Kteří spolu kolem dvaceti začali chodit a jsou spolu dodnes. Jenže ta dlouhodobost s sebou také nese různá úzkalí. Např. je mnohem těžší vystoupit ze zajetých kolejí. Moje duše si vybrala cestu jinou. Od puberty jsem nasbírala mnoho různorodých zkušeností a pochopila mnoho o vztazích. Také jsem pochopila, že kdybych žila s jedním partnerem od začátku, velice snadno bych sklouzla do toho samého jako moji rodiče. Nechci tím říci, že je to tak špatně. Ale pro mě tohle platilo. Neustálé trhání pout mě učilo svobodě. Především té vnitřní. Dát sama sobě svobodu a dát ji i parnerovi. Milovat a nefixovat se. To jsem se naučila.
A podobně tak s dětmi, jsem s nimi v blízkém kontaktu mnoho let. Ale nebylo na místě, abych měla vlastní. Protože z dnešní pozice vidím, že díky tomu prostoru bez svých vlastních, jsem opět nezklouzla do věcí, které by mě brzdily v pomoci ostatním. Chápu je, dokáži se nacítit a k tomu nepotřebuji mít vlastní děti. Stačí, že dítětem jsem byla.
Celým svým psaním chci říci, že důvod, proč se cítím v 31 letech, bez vlastních dětí a manžela oprávněna probírat s druhými jejich vztahy, je ten, že na prvním místě jde stejně o vztah každého sám k sobě. A o tom mluvit každopádně mohu. 😀 Pak už se ty principy jen opakují.