Můj příběh

aneb

 z úťáplé holky sebevědomá žena se spokojenými zvířaty

Dnes jsem vyrovnaná, komunikativní, otevřená, uvolněná a sebe si vědomá žena.

Kráčím krok za krokem za svými cíli. Užívám si své proměny, pády a vzestupy. Vím, co chci. A když něco nevím, umím o tom mluvit a pracovat s tím. Snadno nacházím souvislosti a pochopení toho, co se v mém životě děje. Stejně tak chápu poselství mých zvířat ke mně.

Vnímám výzvy, které mi přinášejí. A postupně aplikuji změny do našich životů. Čím více s tím pracuji, tím lépe je mně i mým zvířatům.

Do roku 2008 tomu tak nebylo. Do té doby jsem trpěla těžkými depresemi a velikou únavou. Byla jsem velice zmatená. Dělala jsem mnoho chyb, jenž jsem opakovala pořád dokola. Přiváděla jsem sama sebe k zoufalství a bezradnosti. Měla jsem z toho i jiné zdravotní potíže.

Byla jsem hodně uzavřená a kritická. Život mi nedával smysl.

Hodně jsem se bála. Plácala jsem se od extrému k extrému. Uťáplá a pak zase agresivní. Svým chováním jsem ubližovala nejen sobě a lidskému okolí, ale i má zvířata tím trpěla. Přebírala na sebe moje energie a následně měla zdravotní problémy. Také se stalo, že jsem si na nich vylila svoji agresi a bezmoc. Což situaci jenom zhoršilo, protože jsem se za to nenáviděla.

Točila jsem se v bludném kruhu.

Moje fena zlatého retrívra trpěla opakovanými záněty dělohy. Já měla velmi nepravidelný cyklus. Necítila jsem se dobře jako žena. Chtěla jsem být mužem, přišlo mi to bezpečnější, jednodušší. Nechtěla jsem rodit. Přijmout ženství. A tak moje fena i kočka měly velmi těžké porody, při kterých jsem jim asistovala a působilo mi to velkou bolest.

Viděla a cítila jsem spojení se svými zvířaty. Též jsem vnímala kolem sebe souvislosti nemocí a nehod jiných zvířat a jejich majitelů. Ale neuměla jsem s tím efektivně pracovat. Neznala jsem cestu, jak pomoci druhým.

Bylo jasné, že nejdřív potřebuji pomoci sobě.

Na podzim roku 2008 jsem stála před otázkou „Žít nebo nežít?!“ Věděla jsem, že zabít se nechci. Takže mi zbývalo ŽÍT. A já na tom tvrdě zapracovala. Již dříve jsem se účastnila mnoha seberozvojových a duchovních kurzů, seminářů. Nyní jsem se zaměřila především na individuální terapii a intenzivní práci sama se sebou. Hodně jsem zapracovala na vztahu se svojí mamkou i sama se sebou jako ženou. Též jsem ozdravovala vztah s otcem a muži. Obrovsky mi to pomohlo a dalo základ pro postavení se na vlastní nohy. Souběžně jsem trénovala se zvířaty a pozorovala na nich odraz svých proměn.

Má fenka na sebe vzala moje negace, neschopnost se vyjádřit, otevřeně komunikovat, strach projevit se. Energii sebedestrukce, nenávist a lpění.

V roce 2013 umřela na rakovinu hltanu. Oblast páté čakry – komunikace. Velmi mě to zasáhlo. Čtyři dny poté se ke mně dostal pes z útulku. Agresivní staford. Totální opak nejhodnější a zároveň potlačené zlaté retrívřice. Přišlo mi domů nabušené, agresivní torpédo, které chtělo sežrat každého psa. Fenu, psa, štěně. Já se dříve zlobila na moji fenku, že se neprojeví.

Zlobila jsem se samozřejmě na sebe.

A tak mi do cesty přišel pravý opak. A velmi mě naučil o mé vlastní agresi. Té (ne)projevené navenek i té vnitřní.

Dva roky nato jsme operovali kopyto mé kobyly. Ano. Rakovina. Přešlapovala jsem v životě na místě, moje kobyla se mnou. Díky tomu došlo na další fázi změny života. Také znovu a znovu vidění hlubokého propojení s našimi zvířaty.

V zimě roku 2017 přišlo mé přezkoušení skrze nejbližší vztahy. A já se rozhodla pro sebe a svoji cestu. Rozhodla jsem se srdcem, že jsem dost silná, abych podporovala sama sebe místo očekávání a chtění podpory zvenčí. V tom okamžiku se velice ulevilo i mým zvířatům.

Než jsem se rozhodla (rozhodovala jsem se dlouho), měla jsem nehodu se svojí kobylou Monikou. Upadly jsme na zledovatělé jízdárně. Pro mě to byla nejhorší nehoda s koněm. Cválaly jsme na pravou ruku. Monika mě chtěla nést nalevo. Symbolicky cestou srdce. Já ji vzala ve své napjaté energii zpět napravo. Symbolicky cestou rozumu a logiky. A v ten moment jí podjely nohy a my skončily na zemi. Zůstaly jsme tam ležet. Moje pravá noha pod koněm. A já věděla, že musím udělat další životní krok i s tou následně velmi bolavou nohou.

Můj osobní růst a zdraví mých zvířat se silně prolínají. Jsme rodina. Má zvířata mne podporují. Odrážejí, zjemňují i posilují mé dostatky i nedostatky. Někdy souvislost hned nevidím, ale stačí se zajímat, dát tomu trochu času a ono se to vždy vyjeví.

Osvědčilo se mi být otevřená všemu. Dovolit si vidět pravdu. Dovolit si přijmout bolest stejně jako radost.

Je to proces. A i já se stále učím. Pomohlo mi mít po svém boku člověka zvenčí. S kterým jsem mohla konzultovat své pocity i myšlenky. Nastudovala jsem mnoho knih a článků. Prošla jsem spoustou semináři. To vše mi dalo hodně teorie. Ale praxe, kterou jsem prožila je pro mne nezaplatitelná.

Baví mě být podporovatelem sama sobě i druhým. Štourám se v psychice, duši i fungování fyzična a moc mě baví to zdokonalování a ladění se. Zároveň miluji komunikaci se zvířaty a rozklíčovávání jejich poselství k nám.

Stejně jako k nám mluví naše tělo skrze nemoci, mluví k nám i zvířata, jejich těla a způsoby chování.

Agresivita vnější, vnitřní, potlačení nebo přehnané projevy, sebepoškozování, poškozování věcí, rakoviny, cukrovka, epilepsie, kolaps ledvin, záněty a mnoho dalšího u lidí i zvířat. Vše jsou to informace o nás, pro nás.

Čím lépe rozumíme sobě, tím lépe rozumíme našim miláčkům. 2V1. Pomáháme sobě i svému okolí. Šťastní lidé a šťastná jejich zvířata to mi dělá radost. A tak jsem se rozhodla pracovat s lidmi osobně i napsat eBook Zvířata a My – jak se vzájemně ovlivňujeme.

V eBooku sdílím své zkušenosti, rady a typy, jak pracovat s tím, co dávno tušíte. Jak projít změnami, pustit strach. Uvádím mnoho osobních příběhů, na kterých snadno vidíte souvislosti. A tak si celé snáze přenesete na pochopení svých vztahů, symbolů ve vašem životě i vztahu se zvířetem. Po mnoha letech praxe vím, jak můžete pomoci sobě i vašemu zvířeti. Vy nemusíte dále tápat, spoléhat se na druhé lidi, jako já před léty. Můžete se spolehnout na sebe. Nyní vás naučím, jak na to.

Dnes učím lidi vnímat sebe i jejich zvířata.

Vidět souvislosti. Dělat v životě změny. Přijímat zvířecí výzvy. Děkovat jim. I respektovat jejich ochotu a rozhodnutí pomoci člověku třeba i za cenu vlastního života. Učím lidi být v jejich plné síle. Být jako zvířátko – otevřít se, nesoudit se, komunikovat a hrát si.

S Láskou,

Pavlína