KRITIK
Když myslím na svoji babičku, jak se navážela do mé sestřenice (více zde), jedné z jejích vnuček, říkám si, proč to vlastně dělala?! Sama nebyla dokonalá. Svého času byla taky krev a mlíko a navážela se do stavby těla druhé osoby. Hmmm. To se mi hned vybavují slova několika kovářů. Kteří když se postupně vystřídali u mé kobyly, říkali mi:“Proč sis tuhle kobylu kupovala?! Dyť má děsná kopyta. Proč sis nekoupila mladou, zdravou?!“ A já sem se jim pokaždé snažila objasnit, že tuhle kobylu prostě miluju a tak ji mám doma, ať má kopyta jakákoli, nohy do O a hlavu třeba do X. Měla jsem sto chutí zeptat se jich, zda-li jejich tělo je dokonalé? Zda-li jejich partnerky jsou dokonalé? Mohla jsem jim říct, zda-li si myslej, že mě si nikdo nevezme, protože nemám trojky prsa, vosí pas a zadek, jak se patří?! Copak jsme se všichni zbláznili? Kam se podělo srdce? Sami si přejeme být přijati takoví, jací jsme a druhé odsuzujeme? Ano, ano, problém bude jinde. Sami nepřijímáme sebe. A odkud tohle plyne? Naši rodiče nás nepřijali. Jak by také mohli! Oni sami nebyli přijati. Začarovaný kruh, ze kterého my můžeme dnes vystoupit.
Zajímá vás jak? Projevením respektu našim pocitům a projevením respektu chování našich rodičů. Pochopením, že dělali to nejlepší, co uměli. Uznáním toho, že my se můžeme rozhodnout jinak. My již můžeme vědomě převzít zodpovědnost za sebe do svých rukou a začít konat. Začít žít svůj život podle svých představ bez ohledu, co si o tom myslí naši rodiče a náš vnitřní kritik. Byli byste rádi spontánní, bezstarostní a tvořiví? Jen dotoho! Buďte takoví a sledujte, jak se cítíte. Dělejte, co vás těší. Dělejte to každý den. Třeba jen pár minut, ale dělejte to. Cesta radosti se vám postupně otevře víc a víc.